Camino s miminkem

Dnes v 11:47 | Klára Švachová |  Rady&Tipy
S laskavým svolením Kláry zveřejňujeme její povídání o putování s desetiměsíčním miminkem.

ÚVOD

Já a můj téměř desítiměsíční syn Sebastian jsme na jaře roku 2014 podnikli pěší pouť z Porta do Santiaga de Compostela. Byl to pro nás moc hezký zážitek, i když zřejmě trochu ojedinělý. Sebastian byl nejmladší poutník a žádné jiné děti, které by šly pouť, jsme nepotkali. Stále jsme se setkávali s údivem, jak je možné, že miminko může zvládnout takovou pouť. Když už jsme byli z pouti doma, dokonce jsem potkala maminku, která říkala, že se taky chtěla vydat se svým miminkem na pouť do Compostely, ale že to nakonec vzdala, protože měla strach, že by to nezvládli.

I když už se to trochu zlepšuje, myslím si, že pořád ještě přetrvává představa toho, že dětem je nejlépe doma, a není úplně zvykem s nimi cestovat. Já si naopak myslím, že děti, stejně jako dospělé, může cestování obohatit. Mohou slyšet jiné jazyky, vnímat jinou kulturu a vidět jiné věci, než na jaké jsou zvyklí doma. Svět se tak stane jaksi širší a bohatší.
Proto chci přispět se svou troškou do mlýna, a popsat naši cestu a ukázat, že i s dětmi je možné cestovat, a to třeba i pěšky.

Co se týče naší cesty do Compostely, nechala jsem věcem volný průběh. Tušila jsem, že bychom cestu mohli nějakým způsobem zvládnout, ale nechtěla jsem nic lámat přes koleno, a prioritou cesty bylo, aby nám spolu bylo dobře, ne abychom stůj co stůj došli z Porta do Compostely.
Zkrátka nelpěla jsem na tom, že někam musíme dojít nebo že musíme něco dokázat, a možná i proto se nám šlo lehce, a Camino byl pro nás krásný zážitek.

Jak možná víte, když jdete na pouť, je velice důležité vybrat si vhodného společníka. Není úplně lhostejné, s kým budete trávit dva či tři týdny na cestě, s kým budete chodit několik kilometrů denně, s kým budete jíst a spát a povídat si. Já jsem moc ráda, že jsem mohla jít se Sebastianem, protože přinášel svůj dětský pohled na svět a svoje zaujetí přítomností, a proto se pouť nestala jenom nějakou honičkou za cílem nebo sportovním výkonem. Chtě nechtě jsme se museli občas zastavit a dívat se na zvířátka, čichat ke květinkám, házet kamínky do potůčků a čabrat se ve studánkách.


Ještě chci podotknout, že jsme šli Camino opravdu jenom my dva, já a Sebastian. Šlo se nám spolu moc hezky a mám pocit, že i díky této cestě jsme se k sobě dostali nějak blíž. Tímto bych hlavně chtěla dodat odvahu svobodným maminkám. S dětmi je možné realizovat spoustu věcí a není čeho se bát. Většinou stačí jenom rozbořit hranice a odstranit předsudky, které máme v mysli, a objeví se spousta možností.

JAKOU CESTOU SE VYDAT?

Do Santiaga vede spousta cest, různých délek i náročností. My jsme se rozhodli pro portugalskou cestu (Camino Portugués). Celá vede z Lisabonu přes Porto až do Santiaga, ale jelikož z Lisabonu do Santiaga je to něco přes 600 km a navíc na trase Lisabon-Porto není moc albergů, naše pouť nakonec vedla z Porta do Santiaga de Compostela, což je nějakých 240 km. Cesta byla nenáročná, s minimálním převýšením, vedla převážně přes malé vesničky a přes přírodu, takže se šlo velice pohodlně a příjemně. Cesta je dobře značená, téměř není kde zabloudit, a velkou výhodou je i to, že albergy jsou relativně blízko u sebe. Většinou nemusíte mít obavy, že tam nezvládnete dojít.
Velice doporučuji průvodce, podle kterého jsme šli my, napsal ho John Brierly a jmenuje se A pilgrim´s guide to the Camino Portugués. Je velice podrobně a přehledně napsaný, jsou tam zaznačeny všechny albergy, ale i hostely a hotely a penziony, restaurace a bary, a také studánky a místa, kde můžete nabrat vodu. Každý úsek je popsán velice detailně, včetně převýšení a počtu kilometrů a alternativních cest.
Je taky hodně poutníků, kteří začínají až na španělské hranici ve městě Tui, které je od Santiaga vzdálené už jen něco málo přes 100 km.

V době, kdy jsme byli na pouti my, tedy na přelomu dubna a května 2014, byl na všech ubytovnách v Portugalsku dobrovolný příspěvek za ubytování, ve Španělsku pak 6 euro za noc.

Obzvlášť v Portugalsku mě velice mile překvapil přístup k dětem. Začalo to hned jak jsme vystoupili z letadla. Potřebovali jsme se dostat na hostel, a jeli jsme zrovna tramvají, která byla nacpaná až k prasknutí, bylo horko, Sebastian byl unavený z letu a vůbec nebyl v dobré náladě. Tuto nezáviděníhodnou situaci ale úplně změnily reakce lidí okolo. Všichni se na nás usmívali, hned nás pustili sednout, někteří přidržovali batoh, kerý jsem sice měla položený na podlaze, ale který každou chvíli padal, pán poblíž nás prozkoumal obsah svých kapes a vzápětí půjčil Sebastianovi klíče, aby si měl s čím hrát. Hned jak ho to omrzelo, přitočila se k němu další paní a nechala ho hrát si s knoflíky, které měla na kabátě. To všechno bylo podpořeno úsměvy a veselými obličeji ostatních spolucestujících.
Nejdřív jsem si myslela, že to byla prostě jenom souhra náhod a že jsme prostě natrefili na několik milých lidí pohromadě v tramvaji, ale pokračovalo to dál. Když jsme vystoupili, každou chvíli na ulici někdo Sebastiana pohladil, poslal mu pusinku nebo se alespoň usmál. Když jsme dorazili na hostel, na recepci byli dva lidi, a zatímco jednomu jsem předkládala pasy, druhý automaticky začal Sebastianovi ukazovat tužky a těžítka a trhat s ním nějaké papíry. Když jsme pak šli do obchodu, prodavačky se předháněly, s čím by mi tak ještě mohly pomoct, a zároveň stíhaly Sebastiana štípat do tváří a věnovat mu ty nejveselejší úsměvy.
To už jsem začínala chápat, že asi nejde o náhodu, ale že lidi se tady tak k dětem prostě chovají. Sebastian si to patřičně užíval a já se nepřestávala divit. Asi nejvíc mě ale překvapilo, jak se v Portugalsku k dětem chovají muži. Z mých zkušeností to v Česku vypadá tak, že pokud si vůbec někdo dítěte všimne, je to zpravidla žena. Nestalo se mi, že by na ulici ke kočárku přiskočil muž a řekl: to je ale krásné miminko. V Portugalsku je to ovšem naprosto běžné. Mladí, staří, muži i ženy, všichni tam dětem věnují pozornost a vypadají tak nějak šťastněji než u nás. Děti jsou rády, že si jich někdo všímá, a dospělí dobře vědí, u koho naleznou radost.

VĚK DÍTĚTE A JEHO POVAHA

Věk dítěte je jedním z určujících faktorů, když se rozhodnete jít s ním pouť. Cesta s měsíčním miminkem bude asi vypadat úplně jinak, než cesta s pětiletým dítětem.

Umím si představit jít na pouť i s úplně malým miminkem (řekněme 2-6 měsíců, i když je možné, že to jde i dřív, pokud se na to cítí jak maminka, tak miminko). V jistém smyslu to může být v tomto věku nejjednodušší, protože miminko většinu času spí a nemusíte se až tak moc starat o to, čím ho zabavit. A navíc ještě moc neváží, což je nemalá výhoda, protože při pouti pocítíte každý kilogram, který nesete navíc. Je možné mít miminko uvázané v šátku na břiše, takže ho můžete v průběhu cesty kojit. Na zádech můžete nést nějaký menší batoh s věcmi a dál víceméně není o co se starat. Určitě je ale nutné vybrat vhodné počasí, asi není dobré jít uprostřed léta, když pálí sluníčko.

Když jsme šli na pouť my, Sebastian právě končil svůj devátý měsíc. Podstatné bylo to, že ještě neuměl chodit, protože od té doby, co chodí, nechce sedět v kočárku ani v nosičce. Na pouti ale v nosičce ještě seděl, i když jsem se mu musela hodně přizpůsobovat. Sebastian je velice živý, málokdy je v klidu a pořád musí něco dělat. Proto i když seděl v nosičce, museli jsme se zastavovat a trhat květiny a něco si vyprávět, občas jsme se prostě zastavili někde na louce a hráli jsme si. V nosičce vydržel sedět třeba hodinu nebo dvě za den, ale řešili jsme to tak, že v nosičce dopoledne i spal, takže jsem mohla mezitím něco ujít. Samozřejmě jsme tomu přizpůsobovali i délku trasy. V průměru jsme ušli asi 15 km za den.

Když už má dítě více než jeden rok, je asi vhodnější jet na pouť na kole a dítě mít na sedátku. Jednak je docela namáhavé ho nosit (po svých ještě 15 km denně asi neujde), navíc většina dětí v tomto věku potřebuje akci, a sedět několik hodin v nosičce asi není to pravé ořechové (i když samozřejmě záleží na konkrétním dítěti).

Asi od třetího roku si myslím, že by dítě mohlo pouť ujet i samo na kole, případně by chvilku jelo a chvilku by se vezlo na sedátku. Asi je to individuální a zatím zkušenosti nemám, ale až syn vyroste, ráda bych se o něco takového pokusila, a pokud to půjde dobře, zase o tom něco napíšu.

Takže jak už jsem psala výše, věku je třeba cestu přizpůsobit, ale myslím si, že pouť je možné uskutečnit prakticky v jakémkoliv věku dítěte. To nejpodstatnější je vztah mezi rodičem a dítětem.

Důležitá je i povaha dítěte, s klidným miminkem se prostě půjde klidněji než s miminkem, které vyžaduje hodně pozornosti a podnětů. Asi je třeba brát na to ohled a cestu tomu přizpůsobit, a snažit se, aby i pro dítě byla cesta zajímavá.
Je dobré si uvědomit, že děti nechápou cestu jako přesun z bodu ´a´ do bodu ´b´, ale jako neustálou hru (vlastně, berou tak nejen cestu, ale i celý život). Dospělý může cestu jistým způsobem korigovat a určovat směr, ale myslím si, že i pro dospělého člověka je obohacením přistoupit na svět hry. Nechat se vtáhnout do přítomnosti, na chvilku odložit zábrany a vnímat svět všemi smysly.


KDY VYRAZIT NA CESTU

My jsme vyrazili na přelomu dubna a května a s počasím jsme byli spokojení. Pršelo nám jen asi první dva dny, které jsme ale strávili v Portu, a potom už celou pouť ani kapka. Celou dobu svítilo sluníčko, ale odpoledne už většinou bývalo dost horko, tuším že asi přes třicet stupňů. Řešili jsme to tím, že jsme podstatnou část cesty (někdy i celou) ušli už dopoledne, abychom se odpoledne nemuseli pálit na sluníčku. Ale i kdyby,cesta stejně obvykle vedla přírodou a lesíky, takže bylo příjemně i ve větším horku.
Další výhodou bylo to, že v tuto dobu ještě nechodí velké množství poutníků, takže jsme neměli problém, že by na nás nezbylo místo na albergu, ani jsme se nemuseli tlačit na cestě s dalšími stovkami lidí.
Počasí bylo natolik hezké, že jsme se dokonce jednou koupali v zálivu.

Pokud chcete spíš chladnější počasí, je možná dobré vyjít na začátku dubna, možná už v březnu, nebo potom někdy k podzimu, tipovala bych třeba říjen.
S malými dětmi bych možná ale nedoporučovala léto, protože bývá opravdu velké horko.
V zimě zase naopak hodně prší, což asi taky není na pouť moc příjemné.


STRAVOVÁNÍ

V době, kdy jsme šli Camino, jsem Sebastiana ještě téměř plně kojila, takže s tím, co bude jíst nebo pít, jsem si nemusela dělat starosti. Většinou to vypadalo tak, že když jsem něco jedla já, a Sebastian na to měl chuť, dala jsem mu kousek taky, ale spíš zkoumal co to je a různě si s tím hrál. Mám pocit, že mu to prostě přišlo jenom zajímavé, a že co se týče výživy, stačilo mu kojení. Jen když bylo horko, dávala jsem mu občas na lžičku vodu, aby měl dostatek tekutin. Jinak rozhodně nezhubl ani neprojevoval žádné strádání. Navíc každou chvilku od někoho dostal nějakou sladkost, jogurt nebo přesnídávku (Sebastian tady poprvé ochutnal lízátko), ale většinou to dopadlo tak, že jsem to dojídala já.

Po cestě je poměrně dost restaurací a barů, mnohé z nich nabízejí tzv. Menu del peregrino (menu pro poutníky). Je ale třeba dát si pozor na to, že většina restaurací je vpodvečer zavřená (většinou mezi čtvrtou a sedmou), což například nám moc nevyhovovalo.
Téměř v každém albergu je ale kuchyňka, takže si můžete uvařit i sami. Někdy bývá ale hůř vybavená, takže úplně spoléhat se na to nedá.
Ve městě, kde je alberg, většinou bývá i obchod, ale taky jsou výjimky. Pokud máte ale průvodce (např. Již zmíněného Brirleyho), obvykle na to upozorní a můžete si nakoupit předem.
Moc ale nedoporučuju nakupovat na víc dní dopředu, jednak se potraviny v horku rychle kazí a jednak musíte nést další váhu navíc.
Taky moc nedoporučuju velké lahve s vodou, protože jsou těžké. V průvodci jsou zaznačené bary a studánky, takže my jsme to řešili tak, že jsme měli jen půllitrovou lahev, a vždycky se více napili u studánek nebo v barech, a většinou od jedné studánky ke druhé nám půllitrová lahev vystačila.
Moc se mi líbilo, že obzvlášť v Portugalsku se dá koupit čerstvé místní ovoce a zelenina za nízké ceny. Jak v supermarketech, tak v různých malých zeleninových krámcích, taky se nám několikrát stalo, že jsme potkali lidi prodávat pomeranče ze zahrady přímo u cesty.

Co se týče cen, je Portugalsko ráj. Ve Španělsku už je to trošku horší, zvlášť když si zvyknete na Portugalské ceny, tak Vás Španělsko potom trochu zaskočí.

Trochu problematické stravování je, když jste vegetariáni. Vegetariánská jídla v restauracích moc nehledejte. Snad ve větších městech, jako v Portu a Santiagu, ale jinde je to obtížnější.
Většinou nebývá problém se snídaní nebo svačinou. Pokud si dáte sendvič, bagetu nebo salát, a na jídelním lístku je napsané, že je v ní maso, ochotně to připraví i bez něj.
Obědy ale budete mít zpravidla velice monotónní.
Mám jednu hezkou příhodu. Jedno odpoledne jsme obědvali spolu s dalšími poutníky v restauraci. Většina si dala nějaké menu, jen já a ještě jedna paní jsme měli tzv. tortilla de patatas (jsou to v podstatě brambory s vajíčkem udělané jako omeleta). Na druhý den jsem zase seděla v restauraci a obědvala tortillu de patatas. Po chvilce se objevila ta paní, přisedla si, a pobaveně se zeptala, jestli jsem taky vegetariánka. Ano, obě dvě jsme toto jídlo obědvaly statečně už celý týden.

Maso mi v jídelníčku vůbec nechybělo, přestože jsem se zpočátku obávala, že třeba budu mít méně síly. Ale bylo to spíš naopak. Jedla jsem ještě méně než obvykle, ale měla jsem daleko víc síly a energie. Myslím si, že to bylo hlavně tím, že jsme byli celé dny na vzduchu a na slunci a v přírodě, a příroda jak známo dodává energii. Alespoň u nás to platilo.


CESTOVÁNÍ LETADLEM

Pokud sháníte letenky, doporučuju hledat přes www.skypicker.com.
Můžete si tam nastavit místo a den odletu, a hlavně porovnat ceny od různých leteckých společností, takže si můžete jednoduše najít tu nejlevnější letenku.
Nejlépe se do Španělska či Portugalska dostanete s nízkonákladovými leteckými společnostmi Vueling, Wizzair nebo Ryanair.
Děti do dvou let cestují ´´zdarma´´, s tím, že platí poplatek, který činí něco kolem 30 eur (u každé letecké společnosti se to může mírně lišit). V tomto poplatku je zahrnutý právě převoz kočárku (my jsme neletěli s kočárkem, ale s krosničkou na nošení dětí a nebyly s tím problémy, byl uznán jako kočárek a neplatili jsme nic navíc).
Pokud jste s dětmi letadlem ještě necestovali, určitě si dobře přečtěte informace dané letecké společnosti ohledně cestování dětí, ať vás potom něco nepřekvapí.

Každé miminko je asi jiné, a možná ne každému se bude let líbit. Myslím ale, že o tom, jestli se miminku let líbí nebo ne, můžou hodně rozhodnout i rodiče.
Sebastian zvládnul let moc dobře, nejlepší byla samozřejmě letištní hala, kde je velký prostor a spousta zajímavostí. Tuším, že na letištích bývají i dětské koutky, tam se dětem většinou líbí, nebo Sebastianovi se líbilo pozorovat z oken letadla a chodit po čtyřech po letištní hale.
V letadle už to může být trošku složitější. V letadle děti pláčou většinou při vzlétávání a při přistávání. Nejdřív jsem si myslela, že je to kvůli tomu, že jim třeba zaléhá v uších nebo něco podobného, ale možná to bude trochu něčím jiným.
Při vzlétání totiž musí miminko sedět na klíně rodiče, musí mít hlavičku otočenou směrem dopředu, a být připoutáno bezpečnostním pásem. A pak už samozřejmě záleží na leteckém personálu, nakolik kontroluje cestující a nakolik jim vštěpuje toto pravidlo.
Nás to trošku zaskočilo, protože jsme nasedli do letadla, Sebastian byl v šátku a já jsem ho kojila, a on už pomalu usínal, a pak nám nějaká nekompromisní letuška podala bezpečnostní pás a dbala na správné dodržení instrukcí. Naštěstí jsme to zvládli vcelku dobře, ale hodně dětí v letadle plakalo. Totéž se dělo potom při přistávání.
Na zpáteční cestě byly ale letušky docela milé a chápavé, a nevyžadovaly tak striktně, aby děti seděly podle příruček, takže se nám vzlétalo a přistávalo o poznání lépe.
Průběh letu Sebastian zvládl krásně, sama jsem se divila, že byl klidný, listovali jsme si v reklamních časopisech, které byli v letadle, a já jsem jenom žasla, že neprojevuje žádné známky nespokojenosti. Je třeba počítat s tím, že v letadle je velice málo místa, opravdu se není moc kam hnout, takže to může být pro děti trochu nepohodlné. Jak ale říkám, i Sebastian, který má veliké problémy zůstat na jednom místě déle než půl minuty, překvapil, a celou cestu se choval moc hezky.

Někdy bývá problém s přestupními lety. My jsme po cestě tam i zpět přestupovali v Barceloně. V obou případech nám to vyšlo tak, že jsme dorazili večer a ráno nám letělo přípojné letadlo.
Co s tím? Asi záleží na tom, kolik peněz hodláte investovat. Můžete si samozřejmě vzít taxík a jet z letište do nejbližšího hotelu, tam přespat, a ráno taxíkem zpátky na letiště.
To je asi nejpohodlnější, ale taky nejdražší a nejméně zajímavá varianta.
Nebo je možné dojet veřejnou dopravou do nejbližšího hostelu a přespat tam, což jsme udělali na zpáteční cestě. Je pravda, že jsme se vyspali dobře, prohlédli jsme si Barcelonu aspoň při cestě autobusem, ale bylo to trošku namáhavé, zdlouhavé a taky to nebylo úplně zadarmo.

A pak je ještě jedna možnost: přespat přímo na letišti.
Nevím, kolik devítiměsíčních dětí spalo na letišti, ale Sebastian má takový zážitek za sebou. Je samozřejmě třeba počítat s tím, že každé letiště je jiné, na některém to jde líp, na některém hůř.
Jestli chcete nějaké informace o spaní na letištích, pak je dobré navštívit webovou stránku: www.sleepinginairports.com. Je tam seznam všech možných letišť a zkušeností a rady lidí, kteří tam spali.
Nám se v Barceloně nespalo špatně. Je pravda, že už jsem se asi vyspala i líp, ale Sebastian spal hezky celou noc, a ani si nevšiml, že je něco jinak. Hodně asi záleží na tom, jak jste vybavení. Když si vezmete nafukovací karimatku a spacák a polštářek, asi se vám bude spát pohodlně. My jsme nechtěli brát moc věcí s sebou, takže jsme si vystačili s bublinkovou fólií a s dekou.
Naštěstí jsme našli dětský koutek, kde byla podlaha trošku měkčí a teplejší než ve zbytku haly, kde byla dlažba. Už když jsme přicházeli, spaly tam nějaké dvě slečny, takže jsme nebyli jediní exoti na celém letišti.
Ještě je třeba dodat, že jsme spali v prostoru letiště, které bylo jenom pro odbavené cestující nebo pro cestující, kteří právě přiletěli, takže to bylo rozhodně bezpečnější, než spát ve veřejné hale, kde může přijít kdokoliv.


V ČEM NOSIT MIMINKO

Já jsem Sebastiana nosila v krosničce na nošení dětí. Je jich spousta druhů a spousta značek, možná dvě nejznámější jsou Salewa a Deuter.
My jsme měli Deuter Kids Comfort III, a byli jsme spokojení. Je asi třeba si přečíst různé recenze na internetu a potom se rozhodnout.
Bohužel, není to úplně levná záležitost, nosička, kterou jsme měli my, stojí běžně asi kolem šesti tisíc, ale my jsme ji sehnali tuším za tři a půl tisíce z bazaru. Tuším, že potom nebude problém ji zase prodat, takže v tomto smyslu to velká investice není.
Je tam prostor, kde sedí miminko, pod ním je dvacetilitrový prostor, do kterého můžete dát věci, a pak ještě malá kapsička třeba na doklady.
Vím, že ne každý je schopný představit si nacpat věci pro sebe a pro miminko na měsíc do dvacetilitrového batůžku, ale možné to je.
Jak konkrétně to je možné, popíšu v kapitole Co s sebou.
Nosička se mně nosila pohodlně. Než jsem vyšla na cestu, trochu jsem se obávala toho, jestli to nebude moc těžké, nosit tolik hodin denně takovou váhu, ale po pár dnech jsem ani necítila, že mám něco na zádech. Zřejmě to zapříčinil zvyk.
Teoreticky by bylo možné použít i kočárek s dobrými koly, ale osobní zkušenost s tím nemám.


Často jsme využívali také šátek na nošení dětí, obvykle po příchodu na ubytovnu, když jsme si třeba ještě chtěli prohlédnout město nebo zajít něco nakoupit. Šátek jsme taky dost využili na uspávání, protože na albergu nebylo vždycky takové ticho, aby se Sebastianovi dobře usínalo, takže jsme to řešili tak, že jsem dala Sebastiana do šátku a šli jsme na procházku a on po cestě usnul, a pak už jsem ho jenom na albergu přendala ze šátku na postel.
Se Sebastianem jsme si šátek vyloženě oblíbili - nejen na cestě, ale všude a při všech možných příležitostech.

Určitě je vhodné všechna nosítka ještě před cestou vyzkoušet, ať si můžete být na cestě jistí, že v této oblasti nebudete muset řešit problémy.


PLENY A PŘEBALOVÁNÍ

Je třeba si dobře rozmyslet, jakou část dvacetilitrového batohu budou zabírat plenky.
My jsme se Sebastianem částečně využívali bezplenkovou metodu. Samozřejmě je třeba s ní začít ještě před samotnou cestou, chce to trochu cviku, ale obzvlášť na takovýchto cestách může hodně pomoct.
V praxi to vypadalo tak, že jsem s sebou měla asi tři látkové pleny, které jsme využívali přes den, s tím, že co nejvíce jsem se snažila, aby Sebastian mohl čurat na záchodě nebo venku na trávě, a přes noc jsme používali jednorázové plenky, kterých jsem s sebou vzala tuším patnáct, a jednou jsem koupila ještě nějaké malé balení nových.
Pokud Sebastian počural přes den nějaké látkové pleny, po příchodu na alberg jsem je vyprala, a do rána bez problémů uschly.

CO S SEBOU

Každý bude mít asi trochu jiný seznam, ale pokusím se sepsat, co jsme s sebou brali my.

Hygiena
- deodorant (čím menší típ lépe, doporučuju tuhý nebo kuličkový)
- šampon (brali jsme tuším 50 ml balení)
- mýdlo (tekuté, taky 50 ml, používala jsem ho i na praní, když došlo, tak jsem ho někde u umyvadel zase doplnila, nebo je možné koupit nové malé balení)
- vlhčené ubrousky (brala jsem jedno malé balení, kde jich bylo 10, a stačilo nám to. Vždycky jsem se snažila Sebastiana umývat raději ve vodě, ať už někde v potůčku, v restauraci nebo na albergu.)
- tampony (případně vložky nebo menstruační kalíšek)
- balzám na rty
- krém nebo opalovací krém (já jsem vzala malou niveu, kterou jsme moc nepoužívali. Někdo možná využije opalovací krém - u nás to proběhlo tak, že přestože svítilo sluníčko, nespálilo nás, takže jsme opalovací krémy nepoužívali.)
- náplasti (taky jsem je naštěstí nevyužila, ale na pouti bylo hodně lidí, kteří měli problémy s puchýři na nohách)
- paralen, ibalgin, čípky, malý krém na opruzeniny (vzala jsem pro jistotu s sebou, ale nic z toho jsme nepoužili)
- manikurní nůžky
- plenky (vzala jsem asi 15 jednorázových, které jsem později přikoupila, a asi tři látkové a jedny plenkové kalhotky)
- papírové kapesníky



Oblečení (moje)
- spodní prádlo (stačí pár kousků, každý den je možné si je na albergu vyprat)
- ponožky (bohatě stačí troje, možnost praní)
- tričko s krátkým rukávem 2x
- tričko s dlouhým rukávem 1x (používala jsem ho na spaní)
- mikina 1x
- legíny 1x (používala jsem na spaní)
- kalhoty 1x (měla jsem sportovní, s odepínatelnými nohavicemi, takže jsem je využívala jako kalhoty i jako kraťasy)
- tenká, nepromokavá bunda s kapucí (1x)
- kšiltovka 1x (případně klobouk, nebo prostě něco na hlavu)
- dobré, prochozené boty (myslím si, že není úplně vhodné brát pohorky, většinu lidí z nich bolely nohy. Já jsem měla kotníkové sportovní boty, a šlo se mi dobře, bez puchýřů.)
- šátek na krk 1x


Oblečení (Sebastian)
- teplý, flísový overal s kapucí 1x
- punčocháče 2x (jedny z nich trochu teplejší)
- body s krátkým rukávem 2x
- tričko s dlouhým rukávem 2x
- kšiltovku, klobouček nebo šátek na hlavu
- teplé ponožky 2x (případně bačkůrky nebo botičky, záleží, jestli už miminko chodí nebo ne)
- rukavičky (ano, jedny jsem vzala, a několikrát jsme je i použili brzo ráno, když už jsme byli na cestě a když bylo ještě chladno)
- mikina 1x


Další potřebné věci
- doklady (nezapomeňte vyřídit občanku nebo pas i pro miminko, bez toho vás nepustí do letadla)
- telefon
- foťák
- šátek na nošení miminek
- krosna na nošení dětí
- lahev na vodu
- průvodce (nám se šlo dobře podle Brierleyho)
- peníze (platební karta)
-tenký spacák nebo deka (my jsme to vyřešili sešitou dekou, protože jsem nestihla včas koupit vhodný spacák. Na ubytovnách ale obvykle jsou peřiny nebo alespoň nějaké deky, a nikdy nám nebyla zima. Je možné vzít taky spacák pro miminko, ale mně se nechtěla tahat další věc navíc, takže jsem Sebastiana v noci, když bylo chladněji, balila do šátku).


NOCLEH

Je třeba říct, že albergy nejsou jediná možnost noclehu. Když si něco připlatíte, můžete spát v hotelech, hostelech nebo penzionech, kterých je na cestě poměrně velké množství. Když naopak nechcete platit vůbec nic a být naprosto nezávislí, můžete spát ve stanu, ale musíte nosit další kila navíc. Nebo zkusit najít nocleh přes couchsurfing (www.couchsurfing.org.). (Pokud hodně cestujete a couchsurfing neznáte, doporučuju se na něj aspoň podívat, je to skvělá věc. V podstatě jde o to, že lidé z celého světa nabízí místo na spaní u sebe doma cestovatelům z celého světa, takže buď taky můžete nabídnout svůj gauč a poznávat cestovatele, případně je trochu provést vaším městem či krajinou, nebo sami můžete cestovat a tímto způsobem poznávat místní. Na cestě do Santiaga jsem couchsurfing nevyužívala, ale při cestování jsem přes couchsurfing využila už několikrát, i s mým synem, a mám samé pozitivní zkušenosti).

My jsme tedy při cestě do Santiaga využívali albergy, což jsou ubytovny speciálně pro poutníky. Počet míst i komfort se liší alberg od albergu, ale vždy můžete počítat s postelí či matrací a s tekoucí vodou, která tuším byla vždycky dokonce teplá. Většinou najdete i kuchyňku, někdy lépe, někdy hůř vybavenou, často se připojíte i k wi-fi, většinou máte k dispozici i nějakou tu teplou deku. Vždycky se dá nějak vyprat, někdy jen v umyvadle, ale většinou jsou někde na albergu i valchy a šňůry na prádlo.

Spí se na pokojích po deseti až dvaceti lidech, a tady je třeba trochu se zamyslet, jak to udělat, aby se vyspalo i miminko i další poutníci, protože každý má trochu jiné potřeby.
Na pokojích bývá většinou klid, ale není to takový ten čistě sterilní klid, který většinou potřebujete k uspání miminka. Občas si prostě někdo přijde vybalit batoh, někde se někdo polohlasem baví atd.
A navíc Sebastian chtěl spát věčer už třeba kolem sedmé, zatímco ostatní chodili až okolo desáté. Co s tím? Večer, když byl Sebastian unavený, dala jsem ho do šátku a šli jsme na procházku, kde usnul. Pak jsem ho přendala na postel, a to už většinou spal tvrdě a občas nějaké to šustnutí mu nevadilo.
Je potřeba brát ohled přes noc na ostatní lidi, takže asi není moc vhodné, když se miminko uprostřed noci budí a brečí. Sebastian se v noci ještě probouzel na kojení, ale nebrečel - spali jsme vedle sebe na posteli, a když se chtěl kojit, začal se hýbat, já jsem to ucítíla, dala jsem mu napít, a hned zase tvrdě usnul, takže jsme nikoho kolem sebe nebudili.
(Společný spánek s miminkem na jedné posteli je skvělý nejen při cestování, kdy většinou nic moc jiného nezbývá, ale i doma. Vím, že jsou ohledně toho ještě pořád nějaké předsudky, ale já to považuju za nejpřirozenější a nejpohodlnější způsob spánku. Se Sebastianem spíme odmalinka na jedné posteli, a proto nikdy v noci nemusel brečet - prostě se pohnul, a já ho ještě v polospánku nakojila, a zase jsme mohli oba dva spát dál. Většinou jsme prostě plynule usnuli během kojení, a tak jsme ráno vždycky oba dva dobře vyspaní. Proto jsem noční probouzení a kojení nikdy nemusela brát negativně, a ani Sebastian se nemusel probuzet úplně a vysilovat se pláčem. Myslím, že se společným spánkem se dá začít kdykoliv, a snad i miminko, které v noci obvykle pláče, by se mohlo tímto způsobem uklidnit, a třeba by se s ním potom i dobře cestovalo).
ZÁVĚREM

Jestli jsem někoho inspirovala k pouti nebo celkově k cestování s dětmi, jsem moc ráda.
Různé názory, dotazy, připomínky můžete když tak psát na můj e-mail: kajka333@seznam.cz.
Budu se snažit odpovědět.

Buen Camino! :)
 

Trička a dresy "Svatojakubská cesta" potřetí :-)

30. května 2013 v 13:25 |  Camino de Santiago
Tak a je to tady, naše trička jsou hotová a myslíme si, že se moc povedla! :-)
Posuďte sami.

Dámský střih, slovenská varianta:



Pánský střih, česká varianta:




Chcete také svůj dres? Už je možné objednávat!
Pište!
Cena je 822 Kč (materiál Dry Cool) a zahrnuje jakékoliv potenciální úpravy trika (jiná barva, doplnění nějakého loga, jména...).

Trička a dresy "Svatojakubská cesta" podruhé

13. května 2013 v 20:04 |  Camino de Santiago
Design triček byl po diskusi s dalšími poutníky upraven a trička jsou tak připravena pro výrobu.
Na výsledek se můžete podívat zde, jakmile budou hotová, zveřejníme samozřejmě i fotky.


Jak je vidět, lze si vybrat mezi "českou" a "slovenskou" variantou a kromě toho jsou možné i libovolné individuální úpravy - lze třeba přidat nějaký obrázek či logo, změnit barvu, doplnit své jméno a podobně.
Tyto změny nemají žádný vliv na cenu!

Ceny vypadají v závislosti na materiálu takto:
Tričko z materiálu Dry Cool - lehký rychleschnoucí materiál - 822 Kč
Tričko z materiálu Silver Aid - funkční mikrovlákno s chladivým efektem s vpleteným stříbrným vláknem s antibakteriálními vlastnostmi - 1096 Kč
Cyklistický dres z materiálu Dry Cool - 1030 Kč

Pro více informací pište na: svatojakubskacesta@seznam.cz
 


Trička a dresy "Svatojakubská cesta" - návrh designu

6. května 2013 v 15:08 |  Camino de Santiago
Návrh designu trička Svatojakubská cesta je hotový!
Co mu říkáte?
Kdo by o něj měl zájem, pište, uděláme hromadnou objednávku - mail: svatojakubskacesta@seznam.cz a informace, zda by to bylo tricko nebo dres a velikost.
Cenu ještě dopřesníme.


Trička a dresy "Svatojakubská cesta"

21. dubna 2013 v 8:28 |  Camino de Santiago
Rozhodly jsme se, že nápad s vlastními tričky/dresy "Camino de Santiago" zrealizujeme, výrobci už jsme poslaly návrh designu. Až nám ho zpracuje, přidáme fotku. Začneme tričky z funkčního materiálu se stříbrnými vlákny, která si necháme vyrobit pro nás dvě. Kdo si bude chtít objednat také, stačí říct. Cena by se měla pohybovat někde okolo 800 Kč.

Dresy s tématikou Svatojakubské cesty

26. března 2013 v 19:59 |  Camino de Santiago
Na Facebooku se pomalu blížíme k metě 300 přiznivců Svatojakubské cesty, to je moc pěkné!
V souvislosti s tím jsme dostaly jeden nápad a zajímal by nás váš názor.

Tak tedy - měli byste zájem o speciální na zakázku udělané dresy s tématikou Svatojakubské cesty? Dresy by byly ve dvou verzích - cyklistický a turistický, dámský a pánský střih. Využil by se funkční materiál se stříbrnými vlákny, který brání množení bakterií a redukuje tak nepříjemné pachy a zároveň rychle odvádí pot. Design bychom si sami navrhli.
Pokud by se dresu objednalo vice, dostali bychom se na zajimave ceny.
Co si o tom myslíte? Kdo by měl případně (nezávazně) zájem?
A nějaký nápad na design?

Prosíme o reakce do komentáře, na Facebook (https://www.facebook.com/svatojakubskacesta), nebo mailem na
svatojakubskacesta@seznam.cz.

Děkujeme!

Souhrnné statistiky za rok 2012

6. ledna 2013 v 13:00 |  Camino de Santiago
Tak už jsou k dispozici souhrnné statistiky za rok 2012 - do Santiaga dorazilo 192.488 poutníků, což znamená nárůst o 4,97% proti roku 2011.

Camino de San Salvador

2. června 2012 v 9:29 |  Camino de San Salvador
Jako zajímavá varinta na cestu do Santiaga se nabízí relativně nové camino "San Salvador", které spojuje Leon s Oviedem. Trasa měří 130 km a vede nádhernou horskou krajinou. Z Ovieda se dá pokračovat do Santiaga po Camino Primitivo.
Trasa je díky svému horskému profilu údajně poměrně náročná a nedoporučuje se chodit po ní v zimě. Všichni, kdo jí absolvovali, však tvrdí, že toto camino patří mezi nejkrásnější svatojakubské trasy.

Pěkný informační web s popisem jednotlivých etap, mapami, fotografiemi a dobře zpracovaným průvodcem v angličtině je zde:


Počasí na Caminu

28. května 2012 v 18:37 |  Rady&Tipy
Klikněte si pro aktuální předpověď počasí na Caminu:



Evropské dálkové poutní trasy

23. května 2012 v 21:15 |  Další poutní cesty
Zde je moc pěkně sepsaný "katalog" poutních dálkových tras v Evropě. V katalogu je dokonce popsaná jedna česká, respektive moravská trasa - ze Svatého Hostýnu na Velehrad.
Na poslední stránce je přehledová mapa poutních cest, ze které je zřejmné, že nejvíce tras vede přes Itálii.

http://www.camminideuropa.eu/public/documents/CatalogoCamminidEuropa2012EN.pdf

Kam dál