Druhá etapa

14. července 2011 v 22:58 |  Camino de Finisterra
Negreira - Olveiroa - 34 km
Uvědomily jsme si, že na Fisterru chodí mnohem více poutníků než na Portugalské cestě a pokud tedy nechceme mít starosti s ubytováním, neměly bychom se moc flákat. Budíka dáváme na 6:30. V 5:45 nás budí nějaký hluk - někteří poutnící odcházejí. Tak na to nemáme a tak rezignujeme a nikam nespěcháme, z albergue odcházíme jako poslední.
Dnešní etapa nebude tak jednoduchá, hned po startu nás čeká pětikilometrový kopec a v půlce trasy další, kratší, ale prudší. A navíc to bude zatím nejdelší vzdálenost na letošním caminu. Uvidíme, co na to Andy noha, prsty pod puchýřema už skoro nejsou vidět.


Po ránu byla docela zima a všude mlžný opar, takže jsme navlékly bundy. Stoupání začalo okamžitě a my se stejně jako včera nějak nemohly rozejít. Když jsme s vyplazenými jazyky došly do vesnice Zas, s hrůzou jsme zjistily, že jsme ušly teprve dva kilometry. Pak Andy konečne zabral Ibuprofein (nebylo jí ještě ke všemu od rána dobře) a my jako zázrakem nabraly tempo jako včera odpoledne. A zase jsme předbíhaly spoustu poutníků.
Celou cestu až na albergue jsme neměly žádnou přestávku, zastavily jsme jen ve dvou barech pro razítko. Cesta bylo opět moc pěkná a klidná, i když se šlo více po silnici a místo eukalyptových lesů a kukuřičných polí jsme si dosytosti užily krav a kravínů. Když jsme dorazily do vesnice Vilasería, konstatovaly jsme, že jsme včera dobře udělaly, když jsme zůstaly v Negreiře (koketovaly jsme totiž s myšlenkou dojít dalších cca 10km až sem, ale noha to nakonec nedovolila), místní albergue totiž vypadalo dost vybydleně. Sice byla otevřená okna, takže tam asi někdo byl, ale barák vypadal, že musí každou chvíli spadnout.
Z Viladería se nám šlo pěkně, povídaly jsme si a najednou jsme byly v Maroňes, o 7 kilometrů dále. Radovaly jsme se, že je půlka cesty za námi a fotily stádo krav, které se promenádovalo po silnici. Zbytek cesty byl z kopce, z čehož jsme dnes moc radost neměly, Andy bolely puchýře, které se při sestupu tlačily na botu a mne zase poslední dobou při sestupecha trápila kolena. Přesto jsme ale opět předběhly pár lidí a objevily se v Ponte Olveiroa, poslední vesnicí před Olveirou.

Tam jsme potkaly starší americký pár, pán, bývalý univerzitní profesor byl velmi sdílný a tak jsme zvolnily krok a povídaly si s nimi. Prý tráví v Evropě dva měsíce, už prošli celé Camino francés, teď jdou na Fisterru, pak zůstanou u známých ještě týden ve Španělsku a poté si procestují sever Evropy. Tak trochu jsme jim záviděly. Paní moc nemluvila, říkala, že jí psychicky ničí chůze po silnici a poslední úsek lemovaný zelenou páskou nazvala zelenou mílí (podle filmu s Tomem Hanksem :-)).

Na vrcholu mírného stoupání se před námi po cca 34 kilometrech konečně vynořilo albergue. Tentokrát mělo podobu krásných nízkých kamenných budov, celkem jich bylo asi pět. V jedné byla "recepce", v jedné kuchyňka, ostatní byly obytné. Celková kapacita byla 36 míst. Hospitalera tam stejně jako včera nebyla, na recepci byl lísteček, ať si každý zabere postel a ona že přijde v pět. Tak jsme tak učinily. Pak jsme si daly sprchu, vypraly jsme, obědvali a krmily toulavé kočky. V Olveiře není žádný obchod, jen dva bary, tak jsme se najedly z vlastních zásob a pak šly na pivo. Už tam byla i Kolumbijka a kolem ní asi šest chlapů kteří hltali každé její slovo :-)

Když dorazila hospitalera, šly jsme se oficialně ubytovat a zároveň ji poprosily o obvaz, Andy dnes náplasti na prstou nějak nedržely a bylo to zase horší, hlavně malíček, který byl dvakrát velký než obvykle a podlitý krví. Dostaly jsme nejen obvaz, ale i dezinfekci a obojí moc pomohlo. Pozdravily jsme se s Polákem, se kterým jsme se potkávali už na portugalské cestě a šly jsme spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama