12. července 2011 v 18:29
|
Foncebadon - Ponferrada - 28 km
Snídáme v albergue, k dispozici je chleba s marmeládou. Vycházíme v 6:57 a šplháme necelé tři kilometry na nejvyšší bod camina - La Cruz del Hierro (Železný kříž). Cesta je krásná, s nádhernými výhledy do okolí. Po ránu je pekelná zima a navíc fouká studený vítr, takže jsme navlečené. Zastavujeme se u koní a fotíme. Fotogenické je tu úplně všechno, takže jdeme strašně pomalu, pořád zastavujeme.
Železný kříž je impozantní hlavně díky obrovské hromadě kamenů kolem něj. Kameny tam nechávají poutníci, jedná se o symbolické připomenutí přestavby katedrály, se kterou právě poutníci pomáhali nošením kamenů (kamínek by se správně měl přinést z místa bydliště). Samozřejmě tam kamínek necháváme také, i když je složité ho najít, protože cca kilometr před křížem se všechny kamínky různých velikostí "záhadně" ztratily. :-)
Klesáme k Manjarínu a dojídáme zbytek bagety. Už je úplně tvrdá, máme jí už třetí den. Jak je přes den to hrozné vedro, nemáme vůbec chuť k jídlu, pořád jenom pijeme. Naštěstí není problém s doplňováním vody, v každé vesnici je fontána s pitnou vodou (aqua potable).
Zastavujeme u rozcestníku ukazujícím, že do Santiaga je to 202 km, do Mexika 9376 km, do Jeruzaléma 5000 km a ještě několi dalších vzdáleností. U ukazatele je dřevěný přístřešek, kde si poutníci mohou nabídnout čaj, kávu a sušenky a nechat tam dobrovolný příspěvek.
Pár kilometrů za Manjarínem začíná dlouhé a prudké klesání. Kocháme se výhledy a krásnými kamennými vesničkami. Oteplilo se a tak se svlékáme. Přitom nás předcházejí nějací poutníci, zdravíme se přátelským "buen camino!".
Slunce začíná pálit a my už tušíme, že to večer bude bolet (a taky že jo, spálily jsme si ruce a nohy :-)).
Z klesání bolí kolena, poprvé jsem ráda, že mám s sebou hole. Neumím s nimi totiž chodit a tak mám pocit, že mi spíš překáží než pomáhají. Většinu camina je nosím přidělané na batohu. Ale tady se hodily.
Poslední kilometry po silnici byly hororové, myslely jsme, že tam snad nedojdeme.
Zatím je průběh každé etapy skoro stejný - prvních deset kilometrů si povídáme a ani si nevšimneme, že jsme je ušly. Druhá desítka je pořád OK, ale většinou máme potřebu se někde zastavit na kafe. Po dvaceti kilometrech už moc nemluvíme a zabýváme se vlastními myšlenkami. Po pětadvaceti kilometrech toho většinou máme plné zuby. Vyčerpává nás hlavně to strašné horko.
Těšíme se do Galicie.
Nakonec jsme se do Ponferrady doplácaly a těšily jsme se na sprchu a postel. Ubytovnu jsme našly bez problémů, byla obrovská, obrovská byla bohužel i fronta poutníků čekajících na zahradě na ubytování. Ani nevím, jak dlouho jsme tam na sluníčku stály, ale rozhodně jsme si zatím stihly nakoupit na večeři (tortillu a žlutý meloun).
Albergue stálo 5 Euro a bylo skutečně gigantické, na pokoji nás spalo 44!
Po sprše jdeme na procházku městem, je tu nádherný templářský hrad. Večeříme a s údivem zjišťujeme, že mladí Španělé jsou tu také. Překvapivě došli až do Santiaga, i když jen ve dvou a nohy pod náplastmi už ani neměli vidět.
Další fotky nejen z této etapy máme na facebookové stránce Svatojakubská cesta.
Fotky moc pěkné, ale vůbec si nedokážu představit že bych spala s tolika lidma na pokoji. :o