První etapa

14. července 2011 v 22:09 |  Camino de Finisterra
Povídání navazuje na Portugalskou cestu, desátou etapu.

Santiago de Compostela - Negreira - 22 km
Večer jsme si řekly, že pokud přeci jen na Fisterru vyrazíme, musíme vyjít nejpozději v 7:30. Vstaly jsme podle budíka a hned začaly kontrolovat Andy nohy. Jedna vypadal prakticky v pořádku, ta druhá byla pořád trochu nateklá, ale postavit se na ni šlo. Jelikož se ale nevešla do boty, padlo rychlé rozhodnutí - na cestu vyrazíme, Andy si na bolavou nohu vezme crocsku a když to nepůjde, vrátíme se do Santiaga.
Balíme a kvůli úspoře času i šetření nohy jdeme dolů pod kopec na autobus. Nepřijel sice úplně podle jízdního řádu, zato nás ale za 1 Euro na osobu dovezl skoro do centra. Okamžitě jsme poznaly kavárnu, ve které jsme byly před dvěmi lety na snídani. Dělají tam totiž churros, která si Andy velmi oblíbila (smažené podlouhlé vroubkované kousky těsta ). Z nostalgie tam míříme, stejně, jsme si někde chtěly dát snídani. Porce churros s horkou čokoládou stojí 3,80 Euro. Hned po snídani jdeme do katedrály, včera jsme to nezvládly, je tedy nutné to napravit. Po cestě ještě vybíráme peníze z bankomatu, už nám pomalu docházejí a nevíme, jestli bude dál nějaká další možnost.


Na náměstí před katedrálou bylo obrovské množství stanů, z letáčku jsme zjistily, že se jedná o nějakou demonstraci. Ještě jsme si udělaly pár fotek a pak už spěchaly najít první šipku směr Fisterra.
Když jsme chtěly zamířit podél hotelu dolů z kopce, jak nám včera poradila paní v turistické kanceláři, někdo nás oslovil pozdravem "dobré ráno". Rodný jazyk už jsme dlouho neslyšely a tak jsme se asi tvářily dost překvapeně. Ukázalo, že onen neznámý je ze Slovenska, včera skončil svoji pouť a dnes se vrací domů. Popřál nám šťastnou cestu a my vyrazily.
Dnešní etapa měla být z následujících tří ta nejkratší, chtěly jsme dojít do městečka Negreira.
Ze Saniaga jsme se vymotaly za chvilku a cesta začala stoupat. Když jsme se otočily, objevil se před námi krásný výhled na město a jeho největší skvost - katedrálu. Pohledem jsme se s ní naposledy rozloučily a pokračovaly dál. Nešly jsme moc rychle, ale cesta docela ubíhala. Byla totiž moc pěkná - skoro žádné silnice, jen úzké pěšinky či širší lesní cesty, všude sposta eukalyptů. Cesta byla dost zvlněná, ale téměř vždy, když se šlo do kopce, tak vedla lesem, což bylo příjmené. Lehce totiž mrholí, což v lese vůbec nevadí a hlavně mokré eukalypty fungují jako skvělá aromaterapie :-)
Předchází nás několik poutníků, překvapuje nás, že všichni jsou tak dvakrát staří jak my. Tento "fenomén" pokračoval až na Fisterru, nepotkávaly jsme skoro žádné mladé lidi a například první albergue bylo plné důchodců.
Šlo se jen přes málo vesnic, takže jsme se mohly orientovat jen podle patníků, bohužel u hodně z nich byly strhané destičky označující kilometrovou vzdálenost do cíle. Ráno jsme si vzaly málo vody a ta nám teď začala docházet, fontánky nikde. Respektive jednu jsme našly, ale byla rozbitá. Byly už jsme dost žíznivé, když se objevila vesnice Augapesada a v ní ukazatel na bar. Hned jsme tam běžely, koupily si španělskou klasiku Kas Naranja (to samé co Fanta), sýr, chorizo a rajče na bocadillo (bagetu jsme měly od včerejška) a dolily si vodu do lahví.
Dál se šlo hned lépe, i když to bylo zase do kopce. Nohu jsme kontrolovaly průběžne, náplasti držely a prý to docela šlo.
To znělo slibně.

Nejkrásnější místo, které jsme po cestě potkaly byla vesnice Ponte Maceíra. Vesnička byla malinká, ale okamžitě nás okouzlila nádhernou středověkou architekturou - domy, most i kostel za řekou, vše bylo opravdu kouzelné. Udělaly jsme několik fotek a s vidinou albergue spěchaly dále. Nějak jsme se rozešly, protože jsme začaly dobíhat a předbíhat řadu poutníků, kteří byli na začátku rychlejší. Prosvištěly jsme vesnice Barca a Chancela a konečně se před námi objevila Negreira. Albergue mělo být až na druhém konci města, což ale nebylo tak hrozné, protože to bylo město malinké. Negreira má asi jen 2000 obyvatel, čímž je ale jedním z největším měst při cestě na Fisterru.
Negreira je jinak zajímavá tím, že slavného spisovatele Hemingwaye inspirovala k sepsání románu Komu zvoní hrana ("Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.").
Pro nás byl na Negreiře nejzajímavější objev supermarketu, ve kterém jsem si pak koupily ingredience na večeři, snídani a oběd na další den :-)
Za městem nás čekalo asi 300 metrové stoupání, které jsme zdolávaly dlouho, protože Andy už noha hodně bolela. Pak se před námi po levé straně konečně objevilo albergue. Radost nás záhy přešla - volné bylo už jen jedno místo a hospitalera šla zrovna na oběd. No co se dalo dělat, zavolala jsem na mobil napsaný na dveřích, abychom zjistily, co se s tím dá dělat. Respektive jsem na hospitaleru hned vychrlila, že jsme teď došly, jsme hrozně unavené a je tu jen jedno místo a jestli nás tu nechá, že se vyspíme klidně v jedné posteli. Ta se začala smát a prohlásila, že to nějak uděláme, ať na ní počkáme.

No, ve Španělsku jsou zvyklí na více chodů a s jídlem se nespěchá, čekaly jsme tedy dvě hodiny. Alespoň jsme si zatím připravily a snědly bocadillo a odpočinuly si.
Hospitalera konečně dorazila a do knihy s údaji poutníků zapsala jen mne. Andy tu bude načerno, na samotné místo bez postele nemá totiž kalkulaci :-)
A nemusely jsme se ani tlačit na jedné posteli, dostala jsem takovou tenkou hadrovou matraci (lepší než nic) a spala jsem pod oknem. Po nás dorazila ještě mladá výřečná holka z Columbie, která hospitaleru přemluvila také a spala dole v hale v křesle. Kolumbijka byla poměrně atraktivní a velmi bezprostřední, takže za chvíli kolem ní skákalo celé mužské osazenstvo albergue a dělilo se s ní o večeři, víno i kafe :-)
My si uvařily večeři (těstoviny s masovými koulemi) a u lahve vína psaly deník, Andy přitom v lavoru s vodou chladila nohu.

Do katedrály se v pohodě dostáváme i s krosnama, být mše, tak se nám to nepovede. Z nějakého důvodu bylo sundané Botafumeiro, kadidlo, což nás mrzelo. Alespoň že katedrála byla skoro prázdná a tak jsme si mohly bez fronty prohlédnout kryptu s ostatky svatého Jakuba. A poděkovat mu, že nad námi držel po cestě ochrannou ruku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama