Třetí etapa

15. července 2011 v 23:38 |  Camino de Finisterra
Olveiroa - Fisterra - 37 km
Poslední etapa! Už se nemůžeme dočkat, až uvidíme maják. Snídáme v kuchyňce a v nedalekém baru si dáváme ještě kávu. Hned za Olveirou cesta trochu stoupá, ale povídáme si a ani to nevnímáme, Andy už ani tolik nebolí noha. Velmi rychle docházíme k Hospitalu, na němž je zajímavé hlavně to, že hned za ním dochází k rozdělení cesty. Na Fisterru se pokračuje doleva a na Muxíu, která je o pár kilometrů blíže, doprava.
O kus dál stál úplně osamocený bar a před ním starší paní, naháněčka. Pokřikovala na poutníky, že dalších 15 km je pustina a že u ní je jediná možnost sehnat něco k jídlu a pití. Jelikož jsme s sebou nic k jídlu neměly, tak jsme se nechaly zlákat. Pak jsme se nestačily divit, když si za bocadillo se sýrem a rajčetem řekla 3,75 Euro (obvykle se za něj platí něco mezi 2,20 - 2,50 Euro).


Pravda ovšem byla, že dalších 15 kilometrů nebylo vůbec nic, dokonce ani žádné domy. Vlnily jsme se spolu s cestou nahorů dolů po udusané hlíně a kamenech mezi loukami a eukalyptovámi lesíky (občas vypálenými). Čas od času jsme minuli nějakého poutníka. Asi v půli úseku se spustil déšť a přinutil nás obléci ponča. Potkaly jsme Američany ze včerejška a šly kousek s nimi a pak jsme poprvé zahlédly moře. Celé nadšené jsme se ho snažily fotit, ale byla mlha, takže na fotkách nebylo nic vidět. Uprostřed ničeho se najednou vynořila malá kaplička obklopená odpočinkovou zónou (área de descanso), my se ale ještě unavené necítily.

Dorazily jsme ke O Cruceiro de Armada, místu s kamenným křížem, odkud už bylo moře pěkně vidět. Následovalo prudké kamenité klesání, které jsme si zpestřovaly focením. Už byl totiž vidět i mys Fisterra (Cabo de Fisterra, po portugalském Cabo de Roca nejzápadnějším místem Evropy).
Doklesaly jsme až do přístavního městečka Cee s dlouhou promenádou a řadou obchodů a barů. Konečně přestalo pršet a tak jsme si na chvíli sedly na lavičku a daly si bocadillo. Podél moře jsme pak pokračovaly dál až do městečka Corcubión, které na Cee plynule navazuje. Corcubión má pěkné historické centrum a dokonce vojenskou pevnost.
Na promenádě nás zaujaly moc pěkné kamenné lavice obkládané dlaždičkami.

Šipky od kostela nás začaly směřovat mimo město, nejprve úzkou cestičkou mezi ploty a pak po silnici. Na mapce vypadal tento úsek jako zanedbatelný hrbolek obzvlášť ta část po silnici byla ale velmi prudká. Dokonce jsme musely v půlce zastavit a vydýchat se :-)
Někde v Corcubiónu mělo být to pěkné albergue, co nám doporučovala hospitalera v Herbónu, my ale musely dojít až na Fisterru, takže jsme ho ani nezkoušely najít.

Cesta vedla stále po silnici a byla nějaká zdlouhavá, nudná. Zastavily jsme ve SaSardiňero de Abaixo, kde se objevily první pěkné písčité pláže. Objevily jsme tam obchod u kempu a protože jsme nevěděly, zda půjde něco koupit ve Fisteře, pořídily jsme zásoby - dvoulitrový Kas (udělalo se docela vedro, měly jsme žízeň), víno a magadlenas na snídani. Byla to pěkná hloupost, protože ve Fisteře je veliký supermarket hned u albergue a pak ještě další menší.
Šipky nás pak konečně odvedly ze silnice na lesní cestu, kde začalo mírné několikakilometrové stroupání. Když už se zdálo, že nikdy neskončí, objevil se sešup dolů a my seběhly na silnici u moře s nádherným výhledem na mys a město Fisterra. Docela jsme koukaly, v našich představách byla Fisterra malá vesnička s majákem na konci a ve skutečnosti se jedná o městečko roztáhnuté minimálné dva kilometry podél pláží u moře. Celým městem vedla promenáda, kterou lemuje spousta restaurací a barů.

Hned na první pláži jsme zahlédly několik opustěných krosen, jejichž majitelé je na chvíli vyměnili za možnost zaplavat si. Nás to také lákalo, ale chtěly jsme se nejdříve ubytovat. Prošly jsme přes všechny pláže a pokračovaly ulicí mezi domy až dolů k přístavu. Kousek od něj jsme našly albergue a tentokrát jsme byly jedny z prvních, kdo se ubytoval. Dostaly jsme certifikát a o absolvování cesty a dokonce jsme si mohly vybrat postele :-)
Po sprše jsme si skočily do protější restaurace na oběd a pak si prošly přístav a město. Následoval krátký odpočinek a příprava na finále - do lahve na vodu jsme si přelily víno a přibalily každá kousek oblečení na spálení. Slyšely jsme totiž, že je tradice po dojití na Fisterru kousek oblečení spálit - tradice prý vychází ze středověkého zvyku, podle kterého poutníci po dojití do cíle pálili své staré špinavé oblečení.
Cesta byla značená šipkami (směr maják - faro) a vedla po silnici, minuly jsme kostel Santa María de Areas před a pak to začalo stoupat a do kopce to bylo ještě další tři kilometry. Po cestě jsme se vyfotily s pěknou sochou poutníka. Nahoře jsme pak samozřejmě udělaly ještě spousty dalších fotek - majáku, patníku s nultým kilometrem, skal i zapadajícího slunce. Zapily jsme oficiální konec cesty. Byly jsme moc šťastné, že se to nakonec podařilo a i přes komplikace jsme došly.

Když jsme stály na útesu a dívaly se na širé moře, pochopily jsme, proč se tomuto místu začalo říkat "Konec světa" (z latinského Finis terrae). Kam oko člověka dohlédne, všude jen moře a tam, kde se potkává s horizontem, se vytváří jakýsi optický klam - vypadá to, jako zlom, hrana, za kterou moře padá někam dolů. Když za touto hranou navíc zmizí i slunce, je iluze dokonalá.

Poté jsme šly hledat bezpečné místo na ohýnek, všude byla totiž úplně vyprahlá země a suchá tráva, nechtěly jsme založit požár. Nakonec jsme našly výduť mezi velkými kameny, která byla ideální - oheň byl v závětří, nemělo tam co chytnout a ani nebylo kam, by se případně šířil. Zbytky popela navíc svědčily o tom, že stejný nápad už měl někdo před námi. Oblečení jsme zasypaly trochou suché trávy a pak už stačilo jen škrtnout sirkou a pozorovat, jak se pomalu mění v uhel. Přišlo nám to jako skutečně symbolické zakončení naší pouti. Jak jsme později zjistily, zvládly jsme ještě jednu tradici, aniž jsme to tušily - trefily jsme se do předvečera svátku svatého Jana, kdy se také symbolicky zakládají ohně (Svatojánský oheň).
Poté jsme si ještě ze všech stran obešly maják (postavený v roce 1853) a pak se pomalu vydaly na cestu zpět. Řada lidí vybavených dekami nahoře zůstávala do úplného západu slunce, my jsme byly dost unavené a nechtěly jsme pak chodit po tmě, takže jsme odešly dříve.


Ráno jsme sedly na autobus, který jel v 8:20 do Santiaga (12,50 Euro na osobu) a poté přes Vigo dojely až do Porta (8,45 Euro za Santiago - Vigo a 12 Euro za Vigo - Porto). Tam jsme strávily noc a téměř celý další den před odletem do Prahy. Porto nás naprosto nadchlo, je to úžasné město s atmosférou, která se musí zažít. Asi mu věnujeme samostatný článek :-)



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama