Camino de Fátima

9. října 2011 v 23:11 |  Camino de Fatima

V Portugalsku, kde jsme byly v červnu, se nám zalíbilo natolik, že jsme se rozhodly se tam ještě letos vrátit. Chtěly jsme navštívit Lisabon a Coimbru a zejména Fátimu, známé poutní místo, které díky modrým šipkám, ukazujícím do něj cestu, upoutalo v červnu naši pozornost. Podařilo se nám získat tři týdny dovolené a tak jsme se rozhodly výše zmíněné cíle zkombinovat ještě s Madeirou, do které se dá velmi levně letět právě z Lisabonu. Vymyslely jsme to tak, že doletíme do Lisabonu, odtamtud půjdeme cca 150 kilometrů po Portugalském caminu do Fátimy, pak se zajedeme podívat do Coimbry, autobusem se vrátíme do Lisabonu a přeletíme na Madeiru, kde strávíme týden a pak se vrátíme zpět do Lisabonu, kde si necháme pár dní na prohlídku.

Poměrně dost času jsme strávily s průzkumem leteckých společností a různých variant letů, aby nám z toho nakonec opět vyšel vítězně EasyJet.



Dvanáct letenek (Praha-Miláno-Lisabon-Madeira-Lisabon-Miláno-Praha pro dvě osoby) nás nakonec stálo něco málo přes dvanáct tisíc korun. Na dobrou cenu jsme se dostaly i proto, že jsme tentokrát neodbavily ani jedno zavazadlo a naše batohy (40 L) prohlásily za zavazadla kabinová. Prošlo to, neměly jsme s tím nejmenší komplikace, jen jsme se tím připravily o možnost přepravovat nůž a tak jsme si ho musely jak v Portugalsku tak i na Madeiře nejprve pořídit a poté ho obětovat.

12.9. nastal "den D" a my odletěly do Milána. Vhodný navazující let byl bohužel až o 24 hodin později, takže jsme dopředu přes www.hostelworld.com objednaly ubytovaní poblíž Malpensy. Rodinný penzion, ač nejlevnější v okolí, se stal se svými 24 Euro na osobu a noc nejdražším ubytováním naší letošní dovolené. Ubytování bylo příjemné, s transferem z a na letiště, klimatizací a ledničkou na pokoji, takže to byla pohoda. Prošly jsme si město (nikoliv centrum Milána, které je od Letiště Malpensa pěkně daleko, ale nějaké milánské "předměstí"), zašly na pizzu a večer koukaly na TV a pily víno :-) Druhý den jsme se nechaly dovézt na letiště a pak jsme znuděně čekaly na letadlo, které mělo 45 minut zpoždění. Do Lisabonu jsme tak doletěly až v 18:20 místního času.


Než jsme sehnaly mapku města, sjely autobusem v šílené zácpě k řece Tejo a našly katedrálu Sé, byla tma. A co hůř, katedrála byla zavřená a my tak nemohly získat startovací razítko (portugalsky carimbo). Původně jsme totiž měly v plánu ujít ještě něco pěšky a přespat za Lisabonem. Tma trochu zhatila naše plány a tak jsme vyrazily hledat ubytování. Všechny penziony, na které jsme postupně narazily, byly ale plné a tak jsme změnily plán ještě jednou a šly jsme na vlakové nádraží. Za 2,45 Euro na osobu jsme si koupily lístky do Alhandry, malého městečka kousek za Lisabonem, kde podle průvodce měli být bombeiros (hasiči).

Portugalské camino v úseku Lisabon - Porto totiž nedisponuje žádnými ubytovnami pro poutníky a pokud tedy člověk nehce spát po penzionech, může zkusit oslovit místní dobrovolné hasiče (bombeiros voluntarios), kteří většinou poutníky nechají v nějakém sále či tělocvičně přespat.

Po vystoupení v Alhandře jsme se trochu bály, jak budeme hasiče pozdě večer potmě hledat, ale obavy to byly úplně liché. Jak jsme rychle pochopily, hasiči se v Portugalsku těší velké vážnosti, ať se člověk zeptá kohokoliv, každý ví, kde je najít a navíc jsou označeni na všech cedulích a směrovkách.

Své první bombeiros jsme tedy našly rychle a bezproblémově a ještě jsme se před jejich budovou stihly vyfotit s prvními šipkami na Santiago/Fátimu. Hasiči posedávali venku před budovou a povídali, tak jsme se anglicky představily jako poutníci na cestě do Fátimy a zeptaly se na možnost ubytování. Jeden z hasičů nám rozuměl a odkýval, že přespat můžeme a za chvíli nás i odvedl do velkého sálu a ukázal nám, kde jsou sprchy. Pak už si nás nikdo nevšímal. S radostí jsme zaregistrovaly, že v sále je matrace, asi tedy opravdu budou na poutníky zvyklí. Nicméně tuto noc jsme tam byly úplně samy.



Ráno 15.9. jsme vstaly před osmou, daly si kafe v automatu, poprosily hasiče o razítko a šly na prohlídku Alhambry. Prošly jsme přístav, pár ulic, vyšplhaly k bílému kostelíku s pěkným výhledem na město a pak se pustily po nové cyklostezce vedoucí podle řeky po šipkách na Fátimu. Běžci i cyklisté na nás trochu divně koukaly, asi jsme tam s batohy působily trochu nepatřičně. Asi po čtyřech kilometrech jsme dorazily do městečka Vila Franca de Xira, které žilo koridou. Budova koridy byla první, co jsme z města spatřily, velká socha toreadora zápasícího s býkem hned druhá. V místní tržnici jsme si daly kafe v baru, celém oblepeném plakáty a výjevy z koridy.

Na radnici jsme dostaly razítko a v turistické kanceláři hned naproti pěknou mapku Portugalska, podle které jsme pak následující dnz chodily. Paní v kanceláři byla moc milá, informovala nás, že den před námi tudy projížděli dva Češi jedoucí do Santiaga na kolech a věnovala nám červené šňůřky na klíče s logem nějaké místní slavnosti.


Ve městě bohužel cyklostezka skončila a my dále pokračovaly po rychlostní komunikaci silnici N1, která byla plná kamionů. U Lidla nás šipky naštěstí odklonily do průmyslové zóny, která sice nebyla nijak pohledná, ale alespoň v ní nebyl skoro žádný provoz. Na autobusovém nádraží jsme objevily první lavičku a trochu stínu, tak jsme si na chvíli sedly a poobědvaly, sluníčko totiž hrozně pálilo a chůze po rozpáleném asfaltu z nás vysávala energii. Po chvíli jsme opustily průmyslovou zónu a pokračovaly po silnici lemované olivovníky. Narazily jsme také na obrovska rajčatová pole, u kterých jsme neodolaly a pár rajčat utrhly. Po silnici nás pak stále předjížděly obří náklaďáky s tunami rajčat na korbě. Za pár kilometrů jsme pochopily, kam všichni jezdí, narazily jsme totiž na továrnu na výrobu protlaku a kečupů (asi). Ten smrad z hnijících rajčat tam byl strašlivý...



Ve vesnici Vila Nova da Rainha jsme už nemohly vedro vydržet a zapadly na chvíli do místního baru na pivo a colu. Při popíjení jsme si všimly, že jsme se za těch pár hodin chůze stihly docela slušně spálit. Barman měl snahu s námi portugalsky konverzovat a vehementně nám rozmlouval cestu do Fátimy přes Tomar, prý je to úplně zbytečně dlouhá cesta a všichni poutníci že chodí ze Santarému přes Pernes. V tu chvíli jsme to nebraly moc vážně a chtěly pokračovat podle původního plánu (Lisabon - Alhandra - Azambuja - Santarém - Golega - Tomar - Fátima), nakonec jsme ale v Pernesu také skončily :-).

Po pěti (podle mapy) až sedmi (podle barmana) kilometrech jsme dorazily do cílové destinace, městečka Azambuja. Po prvním dni chůze a pouhých 24 kilometrech jsme byly úplně vyřízené, z celodenní chůze po asfaltu bolela chodidla a byly jsme parádně spálené (takže jsme jako první věc ve městě sháněly krém po opalování :-)). Ještě že v alespoň v posledním úseku byla hodně široká krajnice, takže ani hustý provoz nijak nevadil.

Budova bombeiros byla hned zkraje města po levé straně, opět nebyl žádný problém s ubytováním (akorát že tady si natvrdo řekli o 3 Euro na osobu) a opět jsme tam byly samy. Dostaly jsme velkou halu, ve které bylo dokonce několik matrací, takže paráda.

Po sprše jsme vyrazily do centra, potřebovala jsem na chvíli někam na internet. V Centro Comercial jsme našly místnost s několika počítači s přístupem, které provozuje místní radnice, použití bylo zdarma. Bohužel v šest zavírali, takže jsme toho moc nestihly. Jelikož už jsme měly šílený hlad, věnovaly jsme dalších dvacet minut pátráním po nějaké restauraci, nebo alespoň baru, kde se vaří. Nakonec jsme jednu zapadlou restauraci našly a za 13 Euro jsme se krásně najedly.


16.9.

Ještě v "posteli" jsme posnídaly zbytek sucharů a rajčata utržená na poli a v půl deváté vyrazily. Už jsme pochopily, že se nemusíme nikam honit, na cestě jsme v tuto chvíli pravděpodobně samy a tak s ubytováním rozhodně trable mít nebudeme. Takže jsme postupně vstávaly čím dál později a procouraly každé město i vesnici, co nám přišla do cesty. Dnes bylo v plánu dojít do Santarému, ale z města jsme vyšly špatně a nenašly tak žádné značky a tak jsme se navigovaly podle jednostránkové mapky s okolím Lisabonu. Dopadlo to dost tristně, vždy, když jsme objevily nějakou zkratku, ukázalo se, že končí slepě a a tak jsme se několikrát vracely. Místo do Santarému jsme došly do Cartaxa, který je od Azambuji vzdálen pouhých 13 kilometrů (po silnici). My šly celý den a nachodily jsme 24 kilometrů. Dodnes nechápu, co jsme to vyváděly, asi jsme chytly úpal ze sluníčka:-)



Jinak cesta nebyla úplně špatná, snažily jsme se chodit co nejvíc mimo silnice a tak se nám poštěstilo vidět i potok s živými raky. Jinak jsme narazily na pár farem s koňmi a kozami, jinak nic zajímavého. V Ponte do Reguengo jsme našly fontánku s vodou, která nás trochu probrala a ve Valadě jsme získaly razítko na poště. Napadlo nás, že se tam vykoupeme, neboť Valada leží hned u řeky Tejo, ale voda byla tak špinavá, že nás to odradilo. V Porto Mugue jsme opět doplnily vodu na záchodcích u kolejí (nebylo zbytí, bylo 36 stupňů a my padaly žízní) a vyhodnotily, že dnes do Santarému nedojdeme. Na mapě jsme objevily městečko Cartaxo, které vypadalo dost velké na to, aby tam mělo bombeiros, tak jsme se rozhodly pro malou zacházku a vyrazily tam. Bylo to asi 8 kilometrů, stále po silnici a v závěru do kopce. Což byl vlastně první kopec, který jsme potkaly, až doposud byla cesta naprosto rovinatá. Jak jsme vlezly do města, narazily jsme na Lidl, tak jsme se tam vrhly a vykoupily všechno pití co měli :-)


Jen o malý kousek dál jsme našly bombeiros, byli tam hrozně milí a moc se nám věnovali, hned nás poslali do sprchy (to jsme asi vypadaly...:-)) a pak nás ubytovali v malé školící místnosti plné nějakých pohárů a dalších trofejí. Bohužel tady žádné matrace neměli a tak nás čekala první noc na alumatkách (karimatky jsme netahaly kvůli úspoře místa).

Nejdřív jsme ale pověsily vyprané prádlo, zašly do protějšího baru na večeři (vešly jsme se do 8 Euro), prošly město a koupily flašku vína, aby se nám lépe usínalo. Moc to nepomohlo, na tvrdé podlaze se příliš dobře nespalo a v jedenáct v noci nás navíc vzbudil strašný kravál - hasiči nacvičovali nějaký pochod či co, troubili na trubky a bubnovali jak o život.
V pět ráno jsme celé rozlámané vstaly přestěhovaly na chodbu na gauč a trochu se tam dospaly.


17.9. jsme vyrazily po osmé hodině, v Lidlu bylo ještě zavřeno, tak jsme zašli do baru na kávu a na záchodě si natočily vodu. Dnešní cesta byla krátká, jen cca 15 kilometrů do Santarému, tak jsme se couraly a všude možně zastavovaly. Celou dobu to bylo po silnici a v závěru přišlo stoupání, neboť Santarém leží na docela slušném kopci. Prošly jsme červenou uvítací branou a všimly si směrovek na koridu. Ty nás potěšily, neboť jsme byly rozhodnuté, že abychom Portugalsko poznaly se vším všudy, nesmíme koridu vynechat. To, že tu má dnes večer být, jsme věděly z plakátů, které lemovaly celou cestu. Nejprve jsme se ale těšily na to, že si dáme sprchu a projdeme si město. K bombeiros to tentokrát bylo docela daleko, leží totož na kraji města, ale bohužel na úplně opačném, než ze kterého jsme přišly. Když jsme je konečně našly, hned nás spražila vývěska ve dveřích, že z důvodu rekonstukce poutníky neubytovávají. Po chvíli vylezl jeden hasič a i když jsme se tvářily zkroušeně, potvrdil, že tady zůstat nemůžeme. A s úsměvem dodal, že máme dojít 20 kilometrů do Pernesu, tem že nás určitě přespat nechají. To se nám ale v tom strašném vedru, které opět panovalo ani trochu nechtělo.
Hned vedle hasičů byl velký supermarket, tak jsme si tam alespoň koupily spoustu studeného pití a něco k jídlu a pak vyrazily zpět do centra. Cestou jsme si všimly dalších hasičů, tihle ale nebyli dobrovolní, ale městští (municipal). Zkusily jsme tedy poprosit o nocleh také u nich. Bohužel také to nešlo, prý tam na to nemají podmínky. Dali nám tam alespoň mapku města a ukázali, kde je informační kancelář.V ní nám ochotná slečna mluvící výborně anglicky poradila, ať zkusíme nějaký pečovatelský dům pro seniory a problémovou mládež, ale ani tam jsme neuspěly. Na dotaz na možnost přenocování nás odvedli do nějakého penzionu druhé kategorie, kde po nás nepříjemný zavalitý recepční chtěl 45 Euro za pokoj.


To už znás znechutilo definitivně a tak jsme se rozhodly, že v tomto městě nezůstaneme a zařídíme se podle rady hasiče a půjdeme do Pernesu. Tedy vlastně pojedeme. Bylo kolem čtvrté odpoledne a představa, že půjdeme dalších pět hodin se nám vůbec nelíbila. Šly jsme tedy na autobusové nádraží. Lístek za 6 Euro na osobu nás za tak krátkou vzdálenost překvapil, když jsem na paní u okénka vyvalila oči, že chce za desetiminutovou jízdu autobusem dvanáct Euro, vysvětlila, že je to tím, že je sobota a tak platíme příplatek.

Tak jsme alespoň koupily jízdenky až na osmou hodinu večer, abychom se mohly projít po městě, když už nic jiného. Zašly jsme ještě jednou do informační kanceláře a nechaly si poradit, co v Santarému stojí za vidění a také se tam domluvily, že si tam alespoň do zavírací doby (do šesti) můžeme nechat batohy.

Obešly jsme kostely, vež s vyhlídkou, velkou zahradu se zbytkem hradeb a multimediální expozicí popisující založení města a pak jsme si koupily láhev vína a na lavičce v parku čekaly na autobus.

Santarém je moc pěkné město, jen nám dnes nebylo moc přátelsky nakloněno. Tak jsme si snad alespoň tu smůlu s ubytováním už vybraly.



U bombeiros v Pernesu proběhlo vše hladce, hned nás vzali dovnitř a ukázali nám sprchu a tělocvičnu na spaní. Kupodivu v ní bylo asi 15 lidí, kteří si bohužel rozebrali všechny žíněnky, které tam byly. Sotva jsme vybalily alumatky, oznámila nám skupina že jde spát a že tedy zhasíná. Tak jsme tedy vyndaly čelovku a šly do sprchy. Po dnešním pestrém dni jsme byly dost utahané, takže jsme alumatka nealumatka okamžitě tvrdě usnuly. Vzbudil nás nějaký hluk a my s překvapením zjistily, že skupina se v naprosté tmě balí na odchod. Pohledem na hodinky jsme zjistily, že je půlnoc. Tak jsme tam ležely a nechápavě zíraly, jak si oblékají reflexní vesty a strkají spacáky do nákupních tašek. Teprve teď jsme si všimly, že nemají batohy, ale tašky a igelitky. Jak skupina zaregistrovala, že jsme vzhůru, začala se hlasitě bavit a po chvíli i někdo rozsvítil. Trvalo ještě asi 20 minut, než všechno spakovali a odešli. Toho jsme hned využily a vzaly si dvě matrace a pak se snažily znovu usnout. Bohužel za pár minut se dobrá polovina skupiny vrátila zpátky, popadala na matrace a šla spát. Vůbec jsme nechápaly, co to celé má znamenat, byly jsme z nich nervózní a nemohly usnout. Naštěstí po nějaké době se opět zvedli a odešli a my pak spaly až do rána.

Dodnes nechápu, co ti lidé byli vlastně zač.


18.9.

Vzbudily jsme se dost pozdě, posnídaly kafe a něco sladkého z automatu a šly pro razítko. Bohužel je prý bylo zamčené v šuplíku a nikdo od něj neměl klíč. To už je druhý den, co jsme razítko nedostaly. Ještě jsme prozkoumaly mapu, kvůli tomu, že se nám v Santarému nepodařilo přespat, musíme úplně změnit itinerář cesty. Ze Santarému jsme měly podle původního plánu putovat do Tomaru, skončily jsme ale v Pernesu. Jako cíl dnešní trasy jsme vytyčily Alcanenu s tím, že zítra nás bude čekat delší etapa, končící ve Fátimě.

Zašly jsme ještě do baru na pořádné kafe a na cestu si koupily portugalskou specialitu - chlebové těsto smotané do tvaru bagety plněné pikantním salámem. Cesta ubíhala pěkně, našly jsme modré šipky značící cestu, které nás odvedly ze silnice do olivových hájů. Občerstvení nám poskytl košatý fíkovník obsypaný malými žlutými fíky a osvěžení v parném dni zrekonstruovaná fontánka hned naproti. V Alcaneně jsme byly brzy a rychle našly i bombeiros, byli v centru, hned za autobusovým nádražím. Ubytování bylo naprosto bez problémů, dostaly jsme zase velkou tělocvičnu se spoustou vysokých matrací a balkónem, na kterém jsme pak sušily vyprané prádlo.


Po sprše a odpočinku jsme se vydaly do města, kromě kostelíka v něm ale nic moc zajímavého nebylo a navíc bylo všechno, včetně obchodů, zavřeno, protože byla neděle. Skončily jsme tedy v jediném baru, který vařil, daly si dobrou večeři a koukaly s místníma na fotbal :-)


19.9.

Po snídani jsme vyrazily z města, informační tabule pro poutníky u silnice nás upozornila, že do Fátimy je to 24 kilometrů. Od rána bylo vedro, alespoň že se šlo pěknou krajinou a cesta už nebyla tak placatá, více se vlnila a zvedala, takže to bylo zajímavější. Zpočátku se šlo po silnici, poté nás šipky zavedly do olivového háje, ten ale bohužel nebyl příliš velký a tak se opět po silnici pokračovalo až do městečka Moita.
Když už jsme zmínily olivy, uděláme malou vložku o místní flóře. Olivy rostou opravdu všude, dalším rozšířeným stromem jsou eukalypty a za zmínku stojí i jedlé kaštany. Ty právě dozrávaly a tak jsme se jimi v některých úsecích cesty doslova brodily (mimochodem skvělá je kaštanová polévka - kaštany se buď v libovolném masovém vývaru vaří s další zeleninou doměka, nebo se nejprve upečou v troubě a do polévky se přidají až na závěr. Druhá varianta je chuťově lepší).

V Moitě jsme dotaly razítko na poště u hlavní silnice, kde se také značená cesta stáčela doprava. O kousek dál jsme se rozhodly pro přestávku s občerstvením, tak jsme zašly do místní kavárny a objednaly si dvě polévky s pečivem. Bylo to výborné a s jedním kafem to stálo pouhých 2,85 Euro.

Za kavárnou se značení cesty změnilo. Vypadalo to, jako když Moita vypsala soutěž o to, kdo nakreslí nejvíc značek. Každých pět metrů byly na chodníku, lampách, sloupech (no prostě všude kde to šlo) žluté a modré šipky, mušle, obrázky poutníků, proužky, kilometráž...Takto značené to bylo přes celé město až ke kopci, kde končila asfaltka a začínala prašná cesta. Patník hlásal, že do Fátimy je to 16 kilometrů.
Vydaly jsme se tedy do prudkého kopce netušíc, že téměř celých 16 km půjdeme na prudkém slunci mimo civilizaci. Zpočátku jsme byly nadšené, jednalo se rozhodně o nejkrásnější úsek celé cesty, všude kopce, kamenité či prašné cesty, eukalypty, olivovníky, ještěrky, obrovské větrníky na výrobu elektřiny a nikde ani živáčka. Nadšení začalo opadat, když jsme si uvědomily, že mám jen asi 0,7 litru vody a okolí nevypadá na to, že bychom si jí někde natočily, nebo koupily. Začaly jsme s ní šetřit a doufaly, že brzy narazíme na nějakou vesnici. Bohužel jedinou známkou civilizace byly již zmíněné větrníky. Cesta byla bez jediného stínu a slunce do nás pralo o stošest, voda téměř došla a my lekaly žízní. Život nám zachránily ostružinové keře, které v jednom úseku rostly hojně u cesty. Ostružiny byly sice od sluníčka úplně horké, ale alespoň trochu nás osvěžily. Když se před námi konečně objevilo pár domků, jásaly jsme, bohužel předčasně, nikde ani noha. A tak jsme už úplně bez vody došly k podchodu dálnice a poslední tři kilometry do Fátimy skoro běžely, hnány vidinou baru. Také že jsme se vrhly na první, který jsme uviděly a jen to syčelo :-).



Poté jsme vyrazily hledat bombeiros, i když s malou nadějí, že nás ubytují. Musely jsme se třikrát zeptat, než jsme je našly, ale jak jsme předpokládaly, setkaly jsme se s odmítnutím. Naše další kroky tedy vedly do turistické kanceláře. Tu jsme našly přímo na obrovském náměstí před krásnou bazilikou. Milá slečna se nás hned ptala, zda jsme poutníci a odkud jsme.Velmi nás překvapilo, když jsme po odpovědi, že jsme z České republiky, obdržely pěkně zpracované letáčky o Fátimě v češtině. Navíc jsme dostaly rovnou i razítka a mapku se zakreslením místa, kde prý můžeme přespat. Vyrazily jsme ho tedy podle mapy hledat, ale nemusely jsme daleko, místo bylo jen kousek od katedrály. Byl to poměrně velký oplocený areál s dvěmi většími budovami a několika dřevěnými domky. Ale nikde ani živáčka. Zkoušely jsme několikrát zvonit u dveří, ale nedělo se nic. Tak jsme sundaly bágly, že budeme čekat, když najednou přijelo auto. Později nám došlo, že nás asi strážný, který objekt hlídá, viděl na kamerách (ty byly všude) a někoho zavolal. Z auta vystoupil pán mluvící anglicky a na náš dotaz na přespání nás hned odvedl dovnitř do budovy. Ofotil si pasy a pak nás zavedl do jednoho z dřevěných domků s tím, že dnes tu kromě nás nikdo není, takže ho máme celý pro sebe. A že kdybychom něco potřebovaly, venku je strážný a areál se zavírá v deset (nebo možná v jedenáct, teď si nevzpomenu :-)). Byly jsme jak v Jiříkově vidění, domek byl pro sedm lidí, byly tam dvě koupelny, postele s povlečenými peřinami, ručníky...no neuvěřitelný komfort!


Hned jsme vybalily a šly do sprchy, abychom mohly co nejdříve vyrazit do centra. Zrovna když jsme se chystaly k odchodu, otevřely se dveře a strážný nám tam přivedl starou paní, evidentně bezdomovkyni. Že prý nemá kde spát, tak jí tam nechá s námi. Trochu nás to znervóznilo a tak jsme si raději všechny "cenné věci" vzaly s sebou. A byly šťastné, že má domek dvě místnosti, paní byla totiž dost cítit. Když to řeknu hodně decentně.

Pak už jsme opravdu vyrazily ven, samozřejmě hned k bazilice. Je obrovská a nádherná. Takhle večer tam ani nebylo moc lidí, takže jsme si všechno mohly v klidu prohlédnout. Gigantické náměstí, malou kapličku, sochy Francisca a Jacinty, obří kříž, fontáky s vodou, která je údajně léčivá (však jsme se také hojně napájely :-)), samoobslužný obchod se svíčkami všech velikostí i obrovské rožně, či jak to nazvat, kde se svíčky zapalují, ale spíše než hoří se ve velkém žáru taví.

Bylo to tam opravdu fascinující. Stejně jako tisíce veřících každý den, i my jsme si zapálily svíčky a v duchu posílaly Panně Marii své modlitby. Při pohledu na to, jak někteří lidé místo svíček nosí voskové nohy, hlavy, nebo figurky dětí, nám šel mráz po zádech.



Do Fátimy jsme šly také s tím, že musíme projít chodník utrpení, třista metrů dlouhý mramorový chodník vedoucí přes celé náměstí až ke kapli. Po tomto chodníku se chodí zásadně po kolenou a říká se, že utrpení, které člověk absolvuje, ho přiblíží k utrpení Krista a ten pak lépe vyslyší jeho modlitby (mimochodem moc pěkný článek na toto téma je zde: http://cestovani.idnes.cz/fatima-po-kolenou-pro-zazrak-dg7-/igsvet.aspx?c=A070511_134315_portugalsko_pei).

Zpočátku se zdálo, že to nic není, šlo se nám dobře. Optimismus nás ale brzy přešel. Už po padesáti metrech začala kolena pekelně bolet a bylo to čím dál horší. Nedokázaly jsme to ujít celé bez zastavení, nekolikrát jsme si musely sednout na paty a kolenům alespoň trochu ulevit. Poslední metry před kaplí byly úplně nejhorší. Vlastně úplně nejhorší bylo se pak zvednout. Nevěřila bych, jak chůze po kolenou může bolet. Proč jsme zjistily pohledem na kolena - z obou jsme si sedřely kůži (na chatce jsme pak řvaly, když jsme na ně nalily dezinfekci:-)). Ale motlitby se nám splnily. Tedy alespoň mně ano. Mému bratrovi se během naší cesty narodila o téměř dva měsíce dříve holčička. Teď ležela se silnou žloutenkou a 2,4 kily v inkubátoru. Modlila jsem se, aby to zvládla. Žloutenka byla pryč za tři dny a po týdnu od porodu už malou pustili i z nemocnice. Teď už má 3,3 kila a je naprosto zdravá!




Jako odměnu za utrpení jsme šly do restaurace. A k jídlu jsme si daly i flašku vína :-)

Po našem návratu jsme našly tvrdě spící bezdomovkyni a naše věci naprosto netknuté. Přiznávám, že se nám trochu ulevilo.

Usnuly jsme okamžitě.


20.9.

Vstaly jsme standartně docela pozdě, daly si kafe v automatu a rozdělily se s bezdomovkyní o snídani. Poprvé se usmála. Rozloučily jsme se s hlídačem a vydaly se na křížovou cestu až na místo, kde se před lety Panna Marie zjevila třem pasáčkům. Cesta je udělaná moc pěkně, jen bylo velmi otravné prodírat se u každého zastavení přes modlící se a často i zpívající organizované skupiny turistů. Pořídily jsme tam spoustu fotek a pak šly nakupovat suvenýry. Pravda je, že bylo z čeho vybírat. Takových obchodů nabízejících přes pohledy, Panenky Marie všech barev a velikostí, růžence, křížky, medailonky až po lahvičky s léčivou vodou se jen tak nevidí.

Pak jsme si šly na autobusové nádraží koupit jízdenky do Coimbry (10,5 Euro za osobu), pak ještě něco k jídlu a poslední půlhodinu před odjezdem jsme strávily na lavičce na náměstí u baziliky pozorující šrumec, který tam asi panuje každý den.

Městečko, přestože působí dost komerčně, má tak zvláštní atmosféru, že se nám s ním jen těžko loučilo.

Nástupem do autobusu skončila naše poměrně krátká poutní cesta a před námi bylo ještě téměř 14 dní dovolené v Portugalsku a zejména na Madeiře. Bylo to úžasné, ale to tohoto vyprávění už to nepatří :-)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 martin martin | 11. října 2011 v 9:33 | Reagovat

Tak popíjím víno z Madeiry a vzpomínám na obdobnou poutní cestu...z Bragy do Santiaga měsíc před Vámi, dále Porto-Fatima-Lisabon, vše důkladně a s velkým zalíbením poznáno na "vlastní kůži" - paráda!!!

2 svatojakubskacesta svatojakubskacesta | 11. října 2011 v 16:15 | Reagovat

Děkujeme za komentář! Nějaké pěkné fotky z Vaší cesty náhodou nemáte? Pokud by bylo možné nějaké zveřejnit (případně i s Vašimi zážitky :-)) na našem facebooku -http://www.facebook.com/svatojakubskacesta, bylo by to moc fajn!

3 short wedding dresses short wedding dresses | E-mail | Web | 12. ledna 2013 v 10:43 | Reagovat

This is a fantatic web site. Good polished interface and nice informative articles. I will be coming back in a bit, thanks for the great article.
http://www.speakdress.com

4 Vavřinec Vavřinec | E-mail | 14. listopadu 2014 v 14:03 | Reagovat

Zdravím Vás,
mám pár dotazů: chystám se s Lisabonu do Fátimy na přelomu dubna a května. Chci se zeptat, jak je poutnicky vytížená cesta a jak to na začátku května vypadá ve Fátimě, když je to mariánský měsíc? Jaké je zpáteční autobusové spojení do Lisabonu a jestli je třeba rezervovat lístek předem, nebo stačí koupit u řidiče? Případně co bych si měl ještě pohlídat.
Moc děkuji :-)

5 Vavřinec Vavřinec | E-mail | 6. ledna 2015 v 22:07 | Reagovat

Zdravím všechny,
chtěl bych podniknout pouť: Santiago-Fátima, není problém s ubytováním v poutnických domech, když půjdu "v protisměru"? :-(
A ještě jeden dotaz,jak velký problém je dopravit se z Fátimy do Lisabonu na letiště (č. autobusu a pod.)
Díky za každou odpověď.

6 cialis cialis | E-mail | Web | 2. února 2017 v 12:56 | Reagovat
7 in in | E-mail | Web | 8. února 2017 v 7:07 | Reagovat
8 indigenous_Guatemalan indigenous_Guatemalan | E-mail | Web | 9. února 2017 v 22:50 | Reagovat
9 place place | E-mail | Web | 31. března 2017 v 20:05 | Reagovat
10 MoisesPat MoisesPat | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 1:09 | Reagovat

e lavori di cialis generici

      <a href=http://onlinecialisrxd.com/>genericc cialis</a>

    <a href="http://onlinecialisrxd.com/">cialis online</a>

    best cheap cialis prices

11 cheap_cialis cheap_cialis | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 1:25 | Reagovat
12 OnlinepPat OnlinepPat | E-mail | Web | 30. dubna 2017 v 16:37 | Reagovat

pfizer cialis online.

      <a href=http://priceofcialisrnx.com/>generic cialis</a>

    <a href="http://priceofcialisrnx.com/">cialis online</a>

    cialis tadalafil franc

13 AnniePat AnniePat | E-mail | Web | Neděle v 3:35 | Reagovat

costo viagra 25 mg in farmacia

      <a href=http://cheapviagrazpn.com/>buy generic viagra</a>

    <a href="http://cheapviagrazpn.com/">generic viagra</a>

    get viagra vegas

14 SethPat SethPat | E-mail | Web | Středa v 2:13 | Reagovat

zenegra sale cialis pill

      <a href=http://cialisbuyvbz.com/>buy cialis</a>

    <a href="http://cialisbuyvbz.com/">cheap cialis</a>

    cheap cialis online usa.

15 KirkPat KirkPat | E-mail | Web | Čtvrtek v 23:30 | Reagovat

viagra pfizer prices

      <a href=http://cheapviagrazxd.com/>viagra generic</a>

    <a href="http://cheapviagrazxd.com/">generic viagra</a>

    only today viagra in spain

16 payday_loans payday_loans | E-mail | Web | Dnes v 12:42 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama